Vytvořeno dne: 22.02.2012

Cílem tohoto článku je zamyslet se nad některými často proklamovanými zásadami a doporučeními finančních poradců ohledně volby rizikové strategie pro jednotlivé věkové skupiny v závislosti na splnění jejich finančních cílů. Pro běžného klienta – drobného investora nebo člověka, který prostě nakupuje určitý finanční produkt nesoucí investiční riziko, není vždy jednoduché rozpoznat skutečné úmysly poradce, který doporučení vydává a zdůvodňuje.

Protože však důsledky rozhodnutí nese vždy klient, měl by k tomuto kroku přistupovat s maximální zodpovědností. Nutností je zjistit co nejvíce informací o společnosti zprostředkující investici, shromáždit historická data o samotném investičním produktu, o rizicích souvisejících s celkovou makroekonomickou situací, ve které se zrovna nachází ekonomika, nebo provést analýzu finančních výkazů společnosti, do jejíchž akcií chceme investovat. Stejně důležité je však zvážit, v jaké části života se zrovna nacházíme, jaké jsou naše finanční cíle, jaké je naše postavení a povolání a na základě těchto informací zvolit přístup k riziku.
 
Vztah věku a rizika
 
Budeme vycházet z obecně šířených a přijímaných doporučení ohledně investičního rizika a jeho vztahu k věku. Tato doporučení tvrdí, že mladší člověk (např. do 35 let věku) může podstupovat při výběru svých investičních produktů a tvorbě portfolia vyšší rizika než člověk starší (např. nad 55 let věku). Tento přístup vychází z předpokladu, že mladý člověk má před sebou delší maximální investiční horizont (např. více než 30 let) a případný pokles hodnoty rizikovější složky portfolia (akciový fond, akcie...), může takzvaně „vysedět“, neboli počkat, až se hodnota jeho investice vrátí na původní úroveň, nebo bude kladná. A pokud je mladší člověk nucen realizovat ztráty, má ještě dost času a sil, aby tyto ztráty pokryl příjmy z ekonomické činnosti.
 
Starší člověk (55+), který se již blíží důchodovému věku a připravuje se na odchod do penze, by naopak měl rizikové složky svého portfolia likvidovat a investovat konzervativně (do dluhopisových fondů, termínovaných vkladů, spořících produktů…). Předpokládaným důvodem pro volbu těchto produktů je, že pokud bude člověk při nástupu do penze tyto peníze potřebovat a své portfolio bude chtít alespoň částečně zlikvidovat, nebude riskovat situaci, že jeho potřeba peněz se zrovna střetne s probíhající ekonomickou krizí doprovázenou razantním propadem cen akcií.
 
Tento přístup se může zdát velmi logickým, ale má několik vad na kráse. Pomineme zde, nakolik je vydávání doporučení pro rizikovější investice motivováno provizemi poradců. Dle mého názoru a zkušeností mého okolí by měl být tento přístup poněkud upraven. Hlavní zásadou pro mladší investory by mělo být příliš neprodělat.

Struktura portfolia
 
Srovnejme si výchozí postavení na modelovém příkladě dvou typů investorů. Jednomu bude 30 let, druhému 60. Podle obecné teorie o vztahu rizika a věku by měl mladý hodně investovat do akcií, starší do dluhopisů nebo držet hotovost.
 
Problémem je však struktura, kterou mohou mít portfolia těchto dvou pánů. Předpokládejme, že mladší většinou nemá nashromážděno tolik majetku, jako starší. Pokud bude obchodovat na burze nebo jen investovat do akciových fondů značnou část svého portfolia, případné ztráty, které by musel realizovat, by na něj dopadly citelněji, než na staršího. Zmenšily by totiž jeho „investiční kapitál“ a musel by chybějící prostředky nahradit vyššími příjmy a úsporami.
 
Starší investor by navzdory obecně přijímaným tezím případné ztráty snadněji oželel. Ve skutečnosti je i nižší pravděpodobnost, že by nějaké ztráty musel realizovat, protože akciová složka málokdy tvoří většinu jeho portfolia. V případě potřeby peněz tedy sáhne po jiné složce portfolia, což mladší člověk investující agresivně nemusí být schopen udělat a bude nucen realizovat ztrátu. Starší člověk už má většinou vlastní nemovitosti (za účelem vlastního bydlení, pronájmu..), které tvoří stabilní složku portfolia. Starší člověk shromáždil za život jisté úspory - penzijní fondy, kapitálové životní pojištění, stavební spoření, zaměstnanecké benefity apod. Všimněme si, že tyto produkty využíval, když byl mladý. Ve vyšším věku pak má dostatek rezerv, aby mohl chytře investovat na akciovém trhu, a to i krátkodobě. Většinou má navíc i dostatek zkušeností, které nasbíral dlouholetým sledováním trhu. S nástupem do penze pak kromě státního důchodu (který sice není nic slavného, ale přece jen je to pravidelný příjem) získává i dostatek času na přemýšlení o svých investicích, který se mladému investorovi také mnohdy nedostává.
 
Takovýto starší investor má v ideálním případě 60% svého majetku v nemovitostech, 20% v hotovosti  (nebo dluhopisových fondech) a 20% v akciových nástrojích. K tomuto cílovému stavu by  měl investor směřovat od mládí, za použití široké škály finančních produktů a přitom mít na paměti zásadu Warrena Buffetta – nikdy neprodělat.

Vlastimil Vinklárek
www.penizenavic.cz